Knihu jsem si přečetla díky společnému čtení, ale i bez něj jsem se v lednu na Zimní oheň chystala. Jak mé hodnocení dopadlo, si můžete přečíst níže.
Rok 1987, den svaté Lucie, městečko na jihu Švédska. Oslava v místní tančírně skončí tragicky – požárem a smrtí jedné dívky. Vyšetřování případu znesváří obyvatele, zbortí přátelské i rodinné vztahy a vyústí v přiznání jednoho mladíka ke zločinu. Třicet let poté se na místo neštěstí vrací Laura Aulinová, která sem do oné noci jezdila k tetě Heddě do její chatové osady. Zjišťuje, že tehdejší událost rozděluje místní dodnes. Že v městečku řádí žhář, jehož útoku se možná nevyhne ani Heddina osada. A že teta krátce před smrtí patrně objevila něco, co může vrhnout světlo na starou tragédii, ale i vrátit Lauře paměť na onu osudnou noc, která všechno změnila. A přinést vzpomínky, ze kterých čiší děs…
Bohužel, ač nerada, zařadím se k hrstce méně spokojených čtenářů. Začátek knihy mě příliš nezaujal. Málokdy mi totiž sedne vyprávění v přítomném čase a zde jsem s tím trochu bojovala. Trvalo mi tak déle se začíst, ale po čase jsem si zvykla. Rozvíjení zápletky se mi však zdálo zdlouhavé, většinu času se nic převratného nedělo a děj pouze plynul.
K hlavní postavě ani žádné jiné jsem si nevytvořila vztah, a to ať už pozitivní či snad negativní. Tak nějak mi byly všechny postavy lhostejné, což asi není dobré. Laura se příliš zaobírala minulostí a vzpomínkami, o Peterovi jsem nevěděla, co si vlastně myslet. Postava Thomase byla docela nešikovně ztvárněná. V příběhu se sem tam mihnul, na mě působil spíš jako duch. Motiv jeho činů mě nepřesvědčil. Soucítit budete snad jen s postavou Iben, jejíž temné tajemství je podle mě snadno odhadnutelné. Ohledně postavy tety Hetty, u níž trávila celé prázdniny v dětství Laura, mohu říct jen to, že jsem si ji také neuměla reálně představit. Podle mého názoru autor do děje zasadil mnoho postav a u žádné (kromě hlavní postavy) nešel s charakterem do hloubky. Jako hmotné, živé, reálné postavy jsem si je nedokázala představit či snad s nimi sympatizovat. V tomhle ohledu se jedná o docela velké zklamání.
Nebavilo mě ani střídání současnosti s minulostí, když už se totiž pořádně začetli do jedné linky, autor přeskočil na linku jinou. Linka odehrávající se v minulosti mě příliš nenadchla. Opět tu totiž máme partu mladých lidí, kdy jeden z nich zemře a všechny jeho smrt tíží a samozřejmě každý má i nějaké to tajemství. Podobných příběhů už jsem se nasytila.
Druhá polovina již byla lepší, mnohem čtivější, závěr se mi však zdál s odhalováním identit překombinovaný a lehce nereálný.
Pochválit bych chtěla pokřivené vztahy na malé vesnici, kde zná každý každého a všichni si vidí tzv. do talíře.
Obě předchozí knihy – Konec léta i Podzimní případ – se mi líbily mnohem víc. Jsem zvědavá, jak u mě obstojí Jarní oběť.
Vyhledáváte severské detektivky?
autor: Anders de la Motte
překlad: Helena Matocha-Matochová
originální název: Vintereld (2018)
rok vydání: 2020
nakladatelství: Kalibr
počet stran: 416
Napsat komentář