RECENZE: Zahrada mlčenlivých | Věra Kadlecová

Když mi autorka Věra Kadlecová nabídla knihu Zahrada mlčenlivých s tím, že se jedná o její nový mysteriózní román, neváhala jsem ani chvilku a nabídku přijala, jelikož mysteriózní romány miluji. Navíc jsem už od autorky četla její dvě psychologické knihy Panenka (2015) a Vina (2016), které jsem obě recenzovala a které se mi velmi líbily.

Po zajímavém prologu s nádechem historie a tajemna se začne příběh odehrávat z pohledu několika osob, a to v er-formě. Z větší části však sledujeme příběh Simony, manželky klavírního virtuose Tomáše Gernera, který zmizel poté, co zanechal manželce krátký vzkaz s tím, že se vrátí a ať ho nehledá. Simona se poté, co na půdě domku, do něhož se krátce před Tomášovým zmizením přestěhovali, objeví podivné architektonické plány, pouští spolu s nejlepším Tomášovým kamarádem Radkem do pátrání, které je zavede až k tajemnému pozemku obestřenému zahradou, uprostřed níž se skrývá jednopatrový dům postavený v empírovém slohu. Dům i zahrada leží ladem přes dvě stě let a zdá se, že o ně nikdo nestojí. Minulost domu je obestřena záhadou, kdysi se v něm přihodilo něco zlého a později sloužil jako blázinec. Simona zjistí, že Tomáš se vydal hledat jakýsi poklad…

Kniha je rozdělena na dvě části. Kapitoly ze současnosti jsou prokládány různými obdobími z minulosti spojenou s historií tajemného domu, která sahá velmi hluboko. Dějová linka z minulosti je vyznačena kurzívou pro lepší orientaci. 

Lehkost, s jakou byly napsány obě předchozí autročiny knihy Panenka i Vina, jsem v této knize bohužel postrádala. Autorka má vynikající slovní zásobu a nebojí se ji v knize použít, ale některá slovní spojení či věty na mě působily krkolomně a nečetly se mi snadně. Začátek se mi tedy četl obtížně, postupem času se však na styl, jakým autorka píše, dalo zvyknout a čtení bylo příjemnější.

Další drobný problém jsem měla s postavami. Ani jedna z nich mi nebyla sympatická a držela jsem si od nich jakýsi odstup. Domnívám se, že to bylo způsobeno formou vyprávění – myslím si, že by zde více vynikl pohled z první osoby, aspoň co se týče Simony. 

Se čtením jsem to měla celou dobu jako na houpačce. Zčásti mě čtení bavilo a zčásti bohužel nudilo. Na můj vkus jsem měla knihu rozečtenou moc dlouho, nic mě k ní netáhlo. První část jsem sice přečetla téměř na jeden zátah, pak má chuť do čtení trochu opadla a několik dní jsem na knihu nesáhla. Přesto mě kniha podvědomě vábila, chtěla jsem se dozvědět, co vězí za Tomášovým zmizením a odhalit tajemství zakázaného pozemku.

Posledních sto stran jsem přečetla jedním dechem. Jakmile se Simoně dostal do rukou deník kronikáře, nešlo od knihy vůbec odejít. O to víc mě mrzí, že jsem nepochopila závěr, ač jsem ho četla několikrát. Z toho mi vyplynulo jediné – nejedná se o žádnou oddechovku, u které nemusíte přemýšlet. Naopak. Pokud se do čtení pustíte, mějte nastražené všechny smysly, možná pak nebudete na konci tápat jako já. Závěr byl famózní, strhující, vše do sebe (jistě) logicky zapadlo, jen mě cosi uniklo a ta velká pointa, wow efekt, mě minul. 

Příběhu nechybí mrazivá atmosféra, která dominuje spíše v poslední části knihy. I když jsem se u knihy nebála, mysteriózna, které anotace slibuje, se v ději dočkáte.

Zahrada mlčenlivých není konzumní knihou, ale knihou určenou spíše pro náročnější čtenáře, kteří se nebojí propletených příběhů.